Alex Niven: Kam zmizela ta podvratná nálada 90. let

© Chris Floyd

Přečtěty si český překlad eseje britského intelektuála Alexe Nivena o subverzivní atmosféře první poloviny 90. let ve Spojeném království. Niven napsal knihu o debutovém albu Oasis Definitely Maybe, dnes učí anglickou literaturu na Newcastle University.

Výtečný esej Alexe Nivena původně vyšel v deníku The Guardian 13. dubna 2014. O jeho překladu jsem uvažoval v průběhu let několikrát, nikdy jsem ale nebyl sto přijít na správný moment, načasování. Dnešek se ale zdá být ideálním. Oasis právě dnes, v úterý 27. srpna 2024, po patnácti letech ohlásili koncertní návrat pro rok příští, nemluvě o třicetiletém výročí vydání jejich debutu Definitely Maybe, k němuž dojde o dva dny později, ve čtvrtek 29. srpna.

Niven sice jako zakládající člen a kytarista stál u zrodu kapely Everything Everything, před dráhou hudební nakonec ale upřednostnil tu univerzitní — v současnosti působí jako profesor anglické literatury na univerzitě v Newcastlu v severovýchodní Anglii. Je autorem několika knih, z nichž pro tuto chvíli musím vypíchnout primárně Definitely Maybe z kultovní knižní série 33 ⅓ nakladatelství Bloomsbury, rovněž z roku 2014. Niven na jejích stránkách exceluje v ostré a pronikavé analýze rané tvorby Oasis coby autenticky nepředvídatelné formace stojící na začátku, těsně před vypálením cejchu celonárodního klenotu.

Byť je jeho pohled na kapelu a její dílo v knize mnohdy nesmlouvavě kritický, jako jednomu z mála se mu s osvěžujícím odstupem daří rozkrývat a interpretovat klíčové, na první pohled ovšem neviditelné elementy, ať už v textech, hudbě či formujícím kulturním podhoubí Madchesteru — zkrátka ve všem, co z kapely postupně učinilo (v UK dosud prakticky nepřekonaný) kulturně-společenský fenomén a zcela výjimečný dokument své doby.

Tento Nivenův esej, který za chvíli budete číst, původně vyšel před deseti lety pod názvem Forget Cool Britannia — we should reclaim the subversive spirit of 1994. Proto si také dovoluji upozornit na jeho svédobý výraz i tehdejší socio-politický kontext, a to i přes můj kreativní překlad s několika dovysvětlujícími odstavci a drobnými úpravami, jež z něho činí stále aktuální čtivo. Osobně tento piece pak v mnoha ohledech považuji za nadčasový; posuďte sami. Samotného Alexe Nivena, jeho světonázory či novinky z tvorby, doporučuji nadále sledovat prostřednictvím jeho Twitteru; magazín Vice ve své době dokonce zveřejnil celou první kapitolu z jeho zmiňované knihy o počátcích Oasis. Vřele doporučuji.

MTV, New York, říjen 1994. Zhruba měsíc a půl od vydání debutové desky Oasis raketově míří na vrchol svých koncertních sil. Půvab rané fáze spočívá nejen v sebevědomém, byť ležérním přístupu kapely, ale také v únikových textech staršího z bratrů, v nichž se lytický nonsens neodolatelně mísí s autentickými výpověďmi o snech a deziluzích mladé generace. Liamův hlas ještě postrádá alkoholickou hrubost a mnohem větší prostor tak stále patří reálným emocím, citlivosti a skryté melancholii.

Zapomeňte na Cool Britannii, pojďme znovu nabýt podvratného ducha roku 1994

Na 90. léta vzpomínejte zejména kvůli jejich energii a optimismu, nikoliv na základě britpopového hnutí, které nakonec spolkl sebestředný establishment.

Text: Alex Niven

Vzhledem k tomu, že mi připadá, že jsme se od té doby posunuli strašlivě málo společensky i politicky, je na posedlosti vracet se k vrcholům a pádům poloviny devadesátých let něco mrazivě výstižného. Je těžké pohnout se z místa, aniž bychom nenarazili na výročí smrti Kurta Cobaina (5. 4. 1994), anebo zrodu britpopu (Definitely Maybe vyšlo 29. 8. 1994) — tedy na dva popkulturní milníky, které byly v průběhu let opěvovány do té míry, že jejich skutečný význam je dnes prakticky neuchopitelný stejně jako jejich kultovní status.

Přesto, že současný festival nostalgie může být pro někoho otravný, ona základní motivace — touha zjistit, co se to, proboha, stalo s naší kolektivní psychikou během těch omamných horečnaných let — není tak úplně mimo. Jakmile se totiž zbavíme všemožných britpopových stereotypů a hipsterské výbavy okolo, zůstáne nám jediná otázka — jaký je reálný odkaz téhle zmatené mikro-éry?

Tím, že se zaměříme na rok 1994, můžeme dnes dosáhnout jednoho zajímavého efektu — pomůže nám k odlišení výchozího bodu kulturního vzestupu v polovině 90. let od portrétu tzv. Cool Britannia*, pokřiveného pojmu, který se do folklóru vžil po roce 1997. A to není málo, protože, jak je zřejmé zletmého pohledu na klíčové popové artefakty roku 1994, démotická nálada, která se v té době začala šířit, byla vážně naštvaná, mnohem temnější a radikálnější, než jak si ji dnes pamatujeme.

Dog Man Star od Suede (říjen 1994) a His ’n’ Hers od Pulp (duben 1994), dvě největší indie desky roku, které prorazily do mainstreamu, se obě vyznačovaly mrzutým líčením zruinované Británie, rozvrácené Thatcherismem** a zklamané chátrající kontrakulturou. Podobný postoj bojovného, anti-Konzervativního populismu ostaně zaujal i spisovatel Irvin Welsh ve svém bestselleru Trainspotting, který v paperbacku vyšel kdy jindy, než v létě 1994.

Dokonce i Oasis, nejvíce provinilá a stereotypní ze všech tzv. britpopových kapel (a také ústřední téma výbuchu nostalgie pro tento týden), byli v této rané fázi čerstvou, zcela odlišnou záležitostí nežli vyčerpanou parodií na Beatles v letech následujících. Byť jejich debutové album Definitely Maybe ze srpna 1994 nakonec vedlo k celé řadě nevhodných napodobenin, budeme-li jej posuzovat v rámci jeho zcela svébytné kategorie, dílo znamenalo — ostatně jako samotný fenomén Oasis ve své rané fázi — vznětlivou a neurvalou výpověď, která alespoň zčásti reagovala na znovuoživující se třídní rozdíly a nejistou pracovní kulturu neoliberální Británie.

Podobně jako Welshův Trainspotting, i rané písně Oasis vypovídaly o thatcherovské spálené zemi, v níž nestálo za to ráno vstávat do práce a v které se optimální únik z reality jevil skrze drogy a alkohol. Zároveň, a to mnohem radikálněji, Oasis psali také písně jako Live Forever nebo Acquiesce, plné vzácného optimismu a euforie — písně, které naznačovaly, že po noční můře 80. let by skutečně mohlo dojít k nějakému velkolepému kolektivnímu zotavení.

To, co následovalo, je učebnicovou ukázkou toho, jak má původní lidový antagonismus a optimismus tendenci být umlčen a zmocněn drtivým establishmentem, jemuž jde v první řadě o vlastní prospěch. V roce 1997 se tak Oasis nechali pohodlně koupit a usadit v přepychových londýnských domech; ona neklidná energie předchozích tří let se rozplynula pod křídly skrytého thatcherismu projektu jménem New Labour*** pod vedením Tonyho Blaira.

Ikonická fotografie z tzv. Cool Britannia Party, kterou na Downing Street 10 uspořádal přímo Tony Blair, ve svých čtyřiačtyřiceti letech tehdy nejmladší premiér UK od roku 1812. Mezi předními celebritami vedle Noela Gallaghera nechyběli mj. herečka Helen Mirren, stand-up komička Eddie Izzard nebo herec Lenny Henry. Svým způsobem jde o dokonalou dokumentaci počátku konce celého étosu okolo Cool Britannia — někdejší working class power s touhou vysmát se systému si s ním nyní pohodlně podává ruku a připíjí na zdraví a budoucnost. Píše se 30. července 1997 — měsíc do vydání třetí, neúnosně megalomanské desky Oasis s názvem Be Here Now a následně i smrti princezny Diany 31. srpna 1997. Ona počáteční energie a optimismus se už nikdy neobnoví, rozhodně ne stejným způsobem a s takovou vervou.

Pakliže se mocipáni a všichni spin doctoři pozdějších devadesátých let provinili tím, že si celý populistický moment ochočili a převrátili k vlastním cílům, neprovinili jsme se tak trochu i my sami — tím, že jsme se nechali tak jednoduše nachytat? Že jsme jejich mýtus o Cool Britannii spolkli i s navijákem, zatímco popkulturu z let 1994–1997 jsme odmítli jako nějakou bezvýznamnou maškarádu? A co by se stalo, kdybychom narativ těchto let obrátili zpět v náš vlastní prospěch a pokusili se živě si připomenout ono zdravé subverzivní jádro?

V roce 1994, kdy u kormidla byli stále zdiskreditovaní Konzervativci a všichni věděli, že k moci se záhy stejně dostanou Labouristé, popkultura vyplnila zející mezeru a dala výraz prudké utopické touze, která byla jednak zoufale nutnou reakcí na důsledky neoliberalismu a druhak optimistickým tvrzením, že jiná, alternativní Británie je reálně možná.

V době, kdy se snažíme uniknout z konzervativní dekády a probrat se ze zlého snu posledních dvaceti let, bychom mohli udělat mnohem víc, než se jen stále ohlížet za stereotypním líčením devadesátých let. Spíše bychom se měli nakopnout a pokusit se znovuobjevit a obnovit jejich spodní proudy, onu zdravou naštvanost z potlačovaného idealismu.

Píseň z páté, silně deziluzivní desky Blur z února 1997, která pro kapelu znamenala únik od dosavadního zvuku, způsobu psaní, nahrávání, filozofie. Rok 1997 jako by při zpětném pohledu opravdu znamenal významný zlom pro celou řadu kapel a britskou pop-kulturu obecně. Rozpadající se píseň lze interpretovat i jako kocovinovou reflexi rozlučkové party s dosavadním životem ve vykonstruované lži.

* Stále těžko uchopitelný pojem, k němuž se váže nepřeberné množství legend a těžko ověřitelných faktů. Stejně tak ale dodnes celkem přesvědčivě označuje společensko-kulturní fenomén ve Spojeném království v 90. letech 20. století. Zatímco prapůvodně pojmenovával spíše “jen” slibný ekonomický růst, postupem času přebral roli jakéhosi trefného labelu pro celospolečenský optimismus, pýchu a kulturní coolness napříč celou zemí. Prudce nadužívaným se následně stal zejména v souvislosti s populistickými kampaněmi nastávajícího premiéra Tonyho Blaira.

**Nepopulární socio-politicko-ekonomický fenomén, který ve Spojeném království panoval v době vlády Konzervativní strany v čele s Margaret Thatcherovou v letech 1975–1990. Velmi zjednodušeně řečeno, s přihlédnutím k tématu eseje, tento politický postoj posiloval chudobu a nezaměstnanost a vedl přinejmenším ke společenským nepokojům a vzrůstajícímu nacionalismu.

***Ve své době neoliberální politická ideologie Labouristické strany ve Spojeném království, prosazovaná primárně někdejším lídrem strany (1994–2007) a premiérem (1997–2007) Tony Blairem. Vznikla na základě stranického programu New Labour, New Life For Britain v roce 1996 a vyznačovala se kličkováním mezi výhodami–nevýhodami socialismu a kapitalismu.