Arctic Monkeys přistáli zpátky na Zemi s překrásnou filmovou písní o rozchodu
Sheffieldské kvarteto, které gigantická kytarová bouře (AM, 2013) povznesla až do psychedelického prostředí hotelového komplexu na Měsíci (Tranquility Base Hotel & Casino, 2018), nyní dosedá zpět do atmosféry domovské planety. Jeho prvním pozemským dílem po devíti letech se stává filmově rozmáchlá píseň There’d Better Be A Mirrorball. Pilotní singl z blížící se sedmé studiové desky s prozaickým názvem The Car zní jako soundtrack k neexistující hořké romanci.
Frontman Alex Turner na poli čtyř minut a pětadvaceti vteřin předvádí jeden ze svých nejsenzitivnějších pěveckých výkonů. Projevem činí jeden grandiózní smyk před minulostí, opouští manicky grafomanskou fázi a vystupuje z role éterického provozovatele a pozorovatele z hotelového komplexu na Měsíci. Krystalicky čistý text o rozpadu vztahu zpívá rozvážně a důsledně. Je pln poetické něhy, přiměřeného množství trefných metafor i rozchodové krutosti o tíze srdce, zapření a pevné vůli nebrat svá rozhodnutí zpět.
Pečlivě volená slova mají v sobě něco z minimalismu a hravosti skvostného čtvrtého alba kapely s názvem Suck It and See (2011) i z nikdy zcela nevyčerpané observační fáze kulometného debutového kultu jménem Whatever People Say I Am, That’s What I’m Not (2006). Jeden rozdíl za všechny spočívá ve vyspělosti, textařské i pěvecké. Turnerovi je nyní 36 let a vyrostl z něho mistr — z romanopisce mnohem úspornější textař, vypravěč mikropříběhů, jemuž k trefnému pojmenování dané emoce, situace nebo celého dějství stačí jen pár slov a upřímnost. Je krásné a přitom zvláštní, jak je celá píseň, samotná zpověď, zbavena přebujelých metafor a odhalena až na kost. Turner přitom zas a znovu zůstává nepřecitlivělým, v podání trpkosti si drží odstup (nikoliv chlad), přesto je jeho vrcholná macho-poloha z éry nadčasové rap-rockové desky AM již nadobro legendou, minulostí.
Filosofie v odrazu zrcadlové koule
Světla v kinosále pohasnou, vínová opona se rozvine těžce a pomalu, odhalí, že celou dobu skrývá a chrání bílé projekční plátno. Někde v pozadí je slyšet vrčení postarší promítačky, která se právě dala do práce. Hudebně bohatá a na několik prvních poslechů nevyzpytatelná architektura nové písně Arctic Monkeys staví na základech jazzu (láska pocházející již od Turnerova otce, činorodého saxofonisty), hned z počátku jímavě a velkoryse zapojuje orchestr, náhle přerušený ostrým, téměř až filmovým střihem. Jakmile se do děje vkládá osobité Turnerovo vypravěčství, jako by se na plátně, ve vašich hlavách, skutečně plně rozvinul intimní příběh. Záleží jen na vaší imaginaci a umění slyšet.
Ústředními motivy zůstávají blíže nespecifikovaný automobil, v němž se původce rozchodu chystá opustit potápějící se vztahový koráb i sama třpytivá zrcadlová koule, která, jak už ostatně kdysi pěla Taylor Swift, nabízí desítky, tisíce, možná miliony odrazů reality, tedy nás samotných. Uvidíme, jak velkou roli tyto dva předměty ještě sehrají napříč výsledným albem, ovšem dle úvodního singlu, jeho videoklipové podoby či kinetického designu koncertního pódia a krátkodobého kapelního tour-merche lze snad jen usuzovat, že půjde o roli zcela zásadní.
Mimochodem, Turner se zmiňovaným videem vůbec poprvé prezentuje jako režisér. Nechává vizuálně dokreslovat emoční vyznění písně, zároveň skrze staré filmové kamery a triky (efekt zrcadlové koule formou důvtipně využitého splitscreenu) zachycuje proces jejího vzniku. Výsledkem je dokumentárně-impresionistická koláž, stylizovaná i improvizovaná zároveň, jež může dát vzpomenout na některá z děl francouzské nové vlny 60. let dvacátého století. Monkeys v tomto ohledu minimálně již od předešlého science-fiction alba čím dál víc hledí na svět skrze filmový objektiv. Má to v sobě půvab nedbalé elegance, analogové nostalgie i příslib nových sonických zítřků a obecně velké artové budoucnosti kapely, která se jednoho dne nebála překročit vlastní stín.
Poznámky k vizuální identitě desky The Car
Životně důležitou představivost spouští už enigmatický obal nadcházejícího alba číslo sedm. Je krásný den, reflektory slunce odhalují kostru metropole. Matt Helders, fotograf a bubeník kapely, pobývá u bazénu luxusního resortu v Los Angeles a objektiv svého fotoaparátu Leica M6 (s 35mm filmem značky Kodak Portra 400 uvnitř) zaměřuje na nízkou střechu strohé budovy parkoviště na West 7th Street & South Broadway. Jako osamocenou bílou holubici zachycuje Toyotu Corollu, model E90 z roku 1988. Kolem se jako klec vine rudé zábradlí, povrch prostředí evokuje vězeňské hřiště ozdobné kruhovými obrazci, které vytvořily pneumatiky divokého osmdesátkového veterána. Místo automobilového činu je patřičně ozářeno, zájem však budí i protější budova, spící, ponořená do stínohry. Stavba, co sama o sobě zdůrazňuje fakt, že The Car je již třetí deskou své kapely, jejímuž artworku výrazně dominuje architektura — poprvé šlo o tradiční britskou bytovku v zajetí nočních můr na obalu druhého albu Favourite Worst Nightmare z roku 2007, o jedenáct let později o model futuristického komplexu Tranquility Base Hotel & Casino.
Umělecký přebal The Car od data svého zveřejnění dne 24. srpna 2022 stihl rozpoutat mnohé. V první řadě upoutat pozornost na celkově zajímavou Heldersovu fotografickou dráhu (primární platformou mu nadále zůstává Instagram), v té druhé pak rozjel téměř detektivní pátrání fanoušků i některých britských médií (Radio X nebo GQ) po reálné lokaci parkoviště či značce titulního automobilu. V ulicích Londýna se pak postupně začala objevovat až guerrillově působící plakátová kampaň v čele s Heldersovou ústřední fotografií a názvem desky v různých jazycích světa — od O Carro přes Das Auto nebo El Coche až např. po francouzské La Voiture. Bude ještě zajímavé sledovat, jaká další odhalení a překvapení přinese tradičně svérázný marketing kapely, případně samotná zvětšenina bubeníkovy tajemné fotografie.
