Dukla vydala výtečné EP “3”. Bude skvělé pustit si ho hned po bouřce
Samá voda, Aloe a Mám tvůj stín. Tři skladby na čerstvém EP s názvem 3. První dvě dukelské originály, ona třetí coverem překrásné písně Ivana Krále a Jiřího Suchého. Samá voda působí jako letní nostalgie, záblesk z poslední letní bouři, Aloe se zase kulometným proudem vrací k jednomu karpatskému průsmyku, navíc k podstatě a původu názvu kapely. Na závěr je slyšet téměř zapomenutá Mám tvůj stín, zranitelnost z nádraží, která v senzitivním podání tria Krohe/Hradilek/Vydra zní přirozeně, ve stínech naprosto “jasně”.
Ono je to krásné dostat ještě těsně před odchodem tohoto podivného i pozoruhodného roku tři nové písně od Dukly, bavit se stránkou hudební i lyrickou, vnímat všechny ty záběry současnosti nebo minulosti a zkoušet si z toho skládat celkový obraz života, ať už toho svého nebo obecného, univerzálního. Mám pocit, že to je jedna z klíčových sil téhle pražské trojky, schopnost psát jaksi dostupné, přitom chytré melodie a plnit je (ne)jednoznačnými texty a situacemi, s nimiž se dokážeme ztotožnit, prožívat je emočně, možná na vlastní kůži.
Graham Coxon, brilantní kytarista a problematický člen Blur, nedávno poskytl britskému hudebnímu magazínu Mojo rozhovor, v němž tvrdí, že hudba se pro něho teprve v posledních letech znovu stala terapií, možností prožívat i cestou k tomu, aby vlastními písněmi dál celé řadě svých posluchačů, kteří se cítili nebo cítí jako on, vědět, že v tom nejsou sami. Přijde mi, že s hudbou Dukly je to totožné. A to se stává. Buďme za to rádi.
