Let’s All Make Believe. A jedna píseň od Oasis, na kterou jsme málem zapomněli
Je tu vůbec někdo připraven na to říct to, co si skutečně myslí a co cítí? Nebo je už příliš pozdě? I pro mě? Sedmého února 2000 vydávají Oasis pilotní singl ze své (již navždy krutě podceňované) desky Standing on the Shoulder of Giants. Nese název Go Let It Out. Bezmála pětiminutový grandiózní track na sebe přirozeně strhává veškerou pozornost hned v prvním týdnu nasazení, málokdo v té době ovšem tuší, že i jeho doplňková b-side obsahuje další z věčných diamantů celé britské oázy — hymnickou píseň Let’s All Make Believe. Ukrývá se v ní charakter i hodnoty kapely samotné. Přesto nikdy nezazní naživo.
Nemám teď náladu píseň naslepo interpretovat na úrovni popěvku o nutnosti přetrvání (sou)citu v děravém vztahu dvou bratrů. Let’s All Make Believe v písňovém kánonu Oasis totiž znamená mnohem víc, snad jeden z nejzářivějších příkladů dokonale univerzální písně o potřebě naděje, vzájemné lásky a podpory.
Upřímně, velmi těžko se mi to teď popisuje, určitě zním pateticky. Mezery textu se nemohou nadechnout, dusí se patosem, sám si připadám jako živý antikvariát. Je mi trochu trapně. Realitou ovšem je, že tyto mé pocity jsou bezelstně zbytečné, snažím se přeci jen vyjádřit to, co z písně a jejího textu cítím, přičemž vnímám přesně to, co každý posluchač nebo posluchačka tvorby kapely, jejíž nejsilnější (a velmi prozaické) písně z let 1994—1997 ostatně vždy čerpaly z filosofie pospolitosti a provázanosti vesmíru a mezilidských vztahů.
So let’s all make believe
That we’re still friends and we like each other
Let’s all make believe
In the end we gonna need each other
Fascinuje mě, jak čistý, soustředěný a klidný, přitom hluboký je Liamův projev. S jak poklidnou, přitom burácivou silou předává myšlenky/text/emoce svého bratra, které jsou všeobjímající, ovšem upřímné, a proto „pravdivé“. Chci věřit, že v životě potřebujeme jeden druhého, chci věřit, že ve finále zase tolik nezestárneme, chci i věřit, že existuje život po životě. Jakmile se píseň blíží ke své čtvrté minutě a její závěr se topí v (oxymóron) rozostřeném zvuku, možná teprve tehdy si plně uvědomuji míru smutku a křehké melancholie, kterou v sobě celou dobu nesla. Jakoby ta víra a láska byly vykoupeny až příliš těžce.
Netuším, nic a méně vím, že je teď celkem škoda opakovat ono obligátní „pokud by Let’s All Make Believe zůstala pevně usazena v nitru výsledné kolekce Standing on the Shoulder of Giants, a nestala se tak „pouhou“ b-stranou pilotního singlu či bonusovým přídavkem japonského vydání alba, mohli bychom se jistě bavit o trvanlivější desce“. Let’s All Make Believe má totiž i tak své věčné místo bok po boku již zmiňovaného, brutálnějšího singlu Go Let It Out. Obě písně jsou svým způsobem provázané, vzájemně spolu komunikují.
Is it any wonder why princes and kings
Are clowns that caper in their sawdust rings?
Ordinary people that are like you and me
We’re the keepers of their destiny
We’re the keepers of their destiny
Go Let It Out je výpravná gradující skladba otevírající brány k celému albu. V několika verších se Noel Gallagher vrací zpět k dělnickému původu vlastní rodiny a především k surovým post-punkovým kořenům své kapely. Dělnickou třídu znovu vnímá jako zcela zásadní skupinu obyvatel Spojeného království, jejíž zástupci jsou skutečnými „strážci osudů“ všech nadřazených společenských tříd, od těch intelektuálně povýšených (dávná bitva s Blur) přes ty byznysové a politické až po pasivní královské monarchy.
Myslím, že oním strážením osudu Noel naznačuje křehkost ledu, na němž se povýšenost a arogance britské vyšší třídy pohybuje — working class se totiž může kdykoliv zbouřit, udeřit a vládnoucí garnituru svrhnout a potopit. Aneb přímočaré anarchizující myšlenky, s nimiž by píseň skvěla zapadla a rezonovala na proslulém kapelním debutu Definitely Maybe z roku 1994. Ironií příběhu je ovšem fakt, že přesto, že Go Let It Out do dnešních dnů zůstává výtečnou skladbou, její zařazení na album v roce 2000 se v kontextu dobového postavení kapely zdá být minimálně nepatřičné. Gallagher coby kreativní mozek jedné z největších skupin konce 20. století už dávno nevisí na podpoře v Madchesteru; psát a zpívat autenticky a upřímně tak může spíše o problémech existenciálních, nikoliv těch existenčních.
Na druhou stranu, sám se nemohu zbavit myšlenek na skladatelův typický sarkastický humor — co když sám sebe v záchvatu sebeironie zcela vědomě staví do pozice jednoho z ultrabohatých, proti nimž píseň záměrně cílí? Střelba do vlastních řad. Něco ve mně ale taky šeptá, že je to celé nesmysl, pouze mé vlastní zbožné přání a naivní představa rafinovaného narativu, který prostě neexistuje.
Zatímco Go Let It Out minimálně obsahově (s větší či menší věrohodností, záleží na vás) staví na obdobných základech podvratnosti ve stylu strohých fyzických ataků zmiňovaného debutu, Let’s All Make Believe i formálně připomíná emotivní momenty kolektivní euforie včetně ikonické dokumentace megalomanského vystoupení v Knebworthu v srpnu 1996, tedy všechny již zmiňované pocity sounáležitosti, lásky, přátelství i davové psychózy. Obě písně jsou si protikladem, zároveň však obě dokonale reflektují étos a témata, která byla pro Oasis tolik klíčovými po celou dobu jejich aktivního působení.
Jako padnoucí tečku za touto krátkou úvahou berte autorskou píseň Noela Gallaghera s názvem Come On Outside. Její finální verze sice pochází z brilantního EP Blue Moon Rising z roku 2020, dle dostupných informací (a ostatně i dle prvního poslechu) se ale váže k mnohem staršímu datu, konkrétně k éře posledního alba Oasis Dig Out Your Soul (2008). Ostatně, ať za vše ostatní raději promluví už jen píseň sama.
