Skotská duše přítomna! Příběh plavce na obalu nového alba Blur

Balada o nezlomné duši. I tak může působit artwork k deváté studiové desce Blur s názvem The Ballad of Darren. Fotografie Martina Parra je krajinomalbou s odvážlivcem v nejstarším skotském bazénu. Obal alba jako by vizuálně uzavíral vodní trilogii, jíž Blur a grafické studio Stylorouge započali na počátku 90. let minulého století.

Prší a nebe jako by ani nebylo. Slunce se skrývá, prostoru tam nahoře panují rozvalená šedočerná mračna. Dole v mlze se rýsují těla pevniny a neklidný oceán ústící do zálivu Firth of Clyde. Jeho součástí je záliv Holy Loch, bývalá základna amerických raketových ponorek, anebo Loch Long, kde na pobřeží pro změnu stále odpočívají jaderné hlavice Trident. Vodu nepříznivě barví přívaly deště, oči uklidňuje až tyrkysová atmosféra Gourock Poolu, nejstaršího bazénu v celém Skotsku. V modrozeleném světě uprostřed plave muž. Jmenuje se Ian Galt.

„Tam v dáli přes vodu je dostatek nukleárních hlavic na to, aby vymazaly celé Skotsko z povrchu Země,” říká Ian, bývalý zubař, jehož otec, malíř Alexander Milligan Galt, onomu hrozivému, byť překrásnému výhledu na záliv Firth of Clyde věnoval nespočet olejů na plátně. „Pro místní tenhle výhled znamená hrozně moc. Je to domov, který vás nakonec vždy stáhne zpátky,” vyjadřuje Ian své emoce v září 2014 v článku pro The Guardian.

Sto čtrnáct let

33,3 metrů dlouhý, 15 metrů široký, 3,5 metrů hluboký, s vodou slanou jako moře. Gaurock Pool, legenda mezi venkovními koupališti, se svého slavnostního otevření v Renfrewshiru (na západ od Glasgow) dočkal v roce 1909. Na konci šedesátek, přesně v roce dobytí Měsíce, byl doplněn zateplovacím systémem. Od té doby tak mohl uvítat kohokoliv za jakéhokoliv počasí. Mezi takové lidi patřil a stále patří Ian.

V roce 1995 přežil těžkou dopravní nehodu. V nemocnici trávil dlouhé dva měsíce, někteří lékaři tvrdili, že už pravděpodobně nikdy nebude chodit, jiní mu zase doporučovali chodit plavat. A tak plaval.

„Do bazénu jsem se dostal ještě s berlemi, pak už jsem ale byl schopný pohybovat se bez nich, poprvé od nehody. Byl to blažený okamžik. Říkal jsem si, že už si nikdy nenechám ujít takovou příležitost. Kdybych jednoho dne ztratil schopnost plavat, co bych tak dal za jeden jediný den v bazénu?” vzpomíná na svou zázračnou regeneraci ve zmiňovaném článku, za nímž stojí novinářka Laura Barnett.

Do vody se nořil denně, aby dával dvaatřicet bazénů. Takto plaval celé léto, dva měsíce, stejnou dobu jako strávil v nemocnici, dokud se mu nohy zkrátka nedaly znovu do pohybu. Nevzdal to, a zotavil se.

Na vlnách excentrismu

Snímek britského fotografa Martina Parra, vtipně a trefného dokumentaristy novodobého života ve Velké Británii, působí jako zachycení skotského stavu duše a mysli. S veškerou svébytností, bojovností a skálopevným rozhodnutím dělat věci po svém.

„Barvy té fotografie jsou nádherné a její emoce navíc skvěle zachycuje něco z naší skotské excentričnosti. Bouřkové mraky, déšť a mezitím jeden výstřední domorodec, který se rozhodne plavat přesně v době, kdy nikdo jiný plavat nechce,” shrnuje Ian svou plavbu navzdory nepříznivému osudu.

Fotografie stylisticky i obsahově navazuje na ikonické obaly prvních pěti desek Blur v podání designového studia Stylorouge, které mj. v roce 1996 vypustilo do éteru převratnou plakátovou kampaň pro Trainspotting režiséra Dannyho Boyla. Prim tu tradičně sehrává barevně výrazné a tvarově nadčasové logo kapely, formálně vycházející ze spotřební reklamní, byť elegantní estetiky. Podporuje ji ostatně i současný snímek Martina Parra, jehož téměř až sociologickou tvorbu již od osmdesátých let rámuje dokumentace britské střední třídy s veškerou ironií, sarkasmem a hyperrealistickými kontrasty — tedy elementy, jež jsou Blur tolik vlastní nejenom vizuálně, ale i textařsky.

Parrova fotografie v případě devátého alba kapely zachycuje kouzelný okamžik, při němž panuje příliv a vlny rozbouřeného oceánu tak mohou kdykoliv podniknout invazi do bazénu. Zubař Ian Galt plave pokojně, s rozvahou, nepřízeň počasí pro něj nehraje žádnou roli. V článku pro The Guardian ostatně vzpomíná, jak se na dně bazénu vždy přes léto usadily mořské hvězdice a lastury. „Jakmile si jdete zaplavat během takové bouře, běžně k vám do bazénu proniknou mořské vlny. Ostatně, jednou mi jeden starý pán vyprávěl, jak mu tam takové vlny přinesly malého žraloka, který tam pak plaval s ním.” Možná se jmenoval Darren, možná Leonard, s jistotou budou vědět asi jen přátelé z Blur.

Všechny ty vodní světy

Dnes už existují tři desky rozmazaného blur-kultu, do nichž modrá voda, moře a oceány pronikají svéhlavým způsobem. Vedle aktuální The Ballad of Darren jsou to ještě debutová Leisure (1991) a čtvrtá hitová The Great Escape (1995).

Leisure ve své době znamená přímý start významné spolupráce se zmiňovanými kreativci ze Stylorouge. Objektiv britského fotografa Charlese Hewitta v květnu 1954 doručí materiál pro módní reklamu na plavecké čepice s půvabným názvem Glamour In The Swim, ovšem až Stylorouge o sedmatřicet let později snímek polijí živou vodou — tím, že vybranému detailu dodají prokrvenější barvy a nestárnoucí logo bandu, aby ve finále s důmyslnou reflexí názvu volno či ležerní vytvořili cosi jako sociologický komentář v ironickém reklamním hávu.

„Na spojení mezi Blur a Stylorouge je něco, co přesně vypovídá o kulturní a politické době, v níž působili,“ píše publicista Andrew Collins v knize Delicious: The Design and Art Direction of Stylorouge. Právě obaly minimálně k prvním pěti deskám Blur lze podle něho pojímat jako vizuální kroniku celé jedné dekády.

Štiplavým vrcholem vodní albové trilogie se pak stává (pro kapelu poslední skutečně britpopové) The Great Escape. Těžce mainstreamová fotografie Toma Kinga je modravou ódou na bohaté dovolené u moře, která v souvislosti s tématy celého introspektivního alba, jimiž jsou samota a snaha o „velký únik“ před společností a sebou samým, nabývá až na karikaturním rázu, přirozeně oplývajícím mrazivou ironií.

Kulturní publicista a kritik Alex Niven ve své pronikavé knize Definitely Maybe o stejnojmenném debutu Oasis z roku 1994 píše, že téma vody kompletně obsáhlo celá devadesátá léta. Připomíná největší filmové hity i propadáky: Costnerovu oceánskou katastrofu Waterworld (1995), Garlandovu deziluzivní The Beach s mladým DiCapriem (1996) anebo Cameronův megalomanský Titanic (1997), věnuje se však primárně hudebně-vodním analogiím, např. proslulému bazénovému obalu Nevermind od Nirvany (1991) či vlnovitému Nowhere britských Ride (1990).

Vše podle něho souviselo se socio-ekonomickým vzestupem země právě v letech 1990–1997, kdy tzv. Cool Britannia nakonec přeci jen nebyla pouhým marketingovým claimem pro ambice nastupujícího premiéra Tonyho Blaira, nýbrž platným, sebevědomím pojmenováním společensko–kulturní renesance soudobé Velké Británie.

„V devadesátých letech byl neoliberalismus a jeho kulturní vzestup nezastavitelnou silou, novým způsobem života, který svým neomezeným rozsahem působil skoro jako oceán,“ píše Niven o progresivní liberální kapitole britských dějin — dle zmiňovaného Collinse o tzv. „éře dekonstrukce, zpětné rekonstrukce, patriotismu a regenerace“ — jíž právě hudba a image kapel jako Blur či Oasis rámovala a fakticky dotvářela.

I zpětně se stále zdá, že tamější nově vzniklá kulturní sféra byla ve své době mimořádně svobodná, soudržná a podvratná zároveň; stačilo se jen nadechnout, skočit a plavat. Vizuální identita Balady o Darrenovi v tomto ohledu nepůsobí jako nostalgie jako spíše rekonstrukce tehdejší regenerace. Doslova a do písmene. Ostatně, skotský zubař Ian Galt by o tom mohl něco vyprávět.

Úvodní singl z desky The Ballad of Darren je nadkrásná zpověď jménem The Narcissist. Frontman Damon Albarn se v ní evidentně vrací k vrcholům i pádům kapelním i těm osobnostním. Dle jeho slov píseň zároveň pojednává o narcisistních maskách a filtrovaných realitách současné instagramové společnosti. Čtyřminutová křehkost se v závěru půvabně rozbíjí pod náporem kytarového noisu Grahama Coxona. Skutečný diamant uprostřed všemožně slepých cest, tedy vod, současné pop-music.