The Batman #2: Nirvana, Pixies a zvířecí energie brutálního traileru
„Svět je krásný a stojí za to o něj bojovat.“ — Ernest Hemingway, Komu zvoní hrana (1940)
Tentokrát je to osobní. Robert Pattinson je zuřivý netopýr, jehož každý souboj jako by byl ten poslední. Radikální trailer ke špinavému neo-noiru jménem The Batman režiséra Matta Reevese působí jako temné vítězství i stylově mimořádně důsledný kus filmařiny, který v budoucnu může kralovat svému žánru.
Hned úvodní záběr evokuje proslulý olej na plátně Nighthawks amerického realisty Edwarda Hoppera z roku 1942, jen s neonovou dávkou Blade Runner retro-futurismu* na víc. Po něm za otřásajícího soundtracku následuje brilantně střižená přehlídka téměř až punkové energie, bouřlivé destrukce, fyzické brutality a emoční rozervanosti titulní mladé postavy, jež se během teprve druhého roku vlastní zlověstné existence potýká s nevyzpytatelným nepřítelem v sadomachistické masce — totiž Riddlerem (anebo snad s jeho vraždícím pobočníkem?). Důmyslně kosí místní zkorumpovanou smetánku a na místech činů ve stylu Zodiaca zanechává spletité detektivní hádanky a šifry, jež vedou až k prastarým kořenům a hříchům nejbohatší rodiny města, Waynovým.**
Architektonicky eklektický svět Gotham City zdá se být vytrvale zraňujícím místem pro život a dílo výbušného cholerika, který se zločinem bojuje coby celoživotní samouk v ručně vyrobeném, téměř samurajském kostýmu netopýra. Na povrch se ze shnilého podzemního jádra metropole tentokrát nedere samo peklo (jak tomu bylo dle geniálního production designera Antona Fursta v Burtonově Batmanovi z roku 1989), ale dlouhé a vrstevnaté kriminálně-korupční větve, dohánící mladého detektiva k ještě větší nepříčetnosti.
„Příběh má velmi ostré hrany a mladého ducha. Připomíná mi období, kdy jsem na vysoké chodil na koncerty Pixies. Prožíval jsem jejich hudbu a texty, díval se kolem sebe a cítil ten vibe. Tak mi to teď připadá, atmosféra písní jako I Bleed. Reevesův Batman bude mít velmi podobnou energii. A nemám teď na mysli nějaké marketingové cílení na velmi mladé publikum, jde o tu neznámou sílu chaosu. Byl jsem tenkrát asi na dvaceti koncertech Pixies a tenhle pocit jsme měli všichni. Byla to velmi emotivní kapela a osobně si myslím, že nový Batman bude emotivní totožným způsobem. Je to opravdu velmi, velmi silný příběh,” — herec Peter Sarsgaard pro server Cinemablend.
Témata vzteku, který nelze nadále skrývat včetně nesnesitelné nutnosti (sebe)destrukce velmi úzce souvisí s hudebním podkresem rok starého teaseru i prvního plnohodnotného traileru. Tlumený melancholický zpěv Kurta Cobaina podpořený orchestrální epikou skladatele Michaela Giacchina nezapadá do atmosféry filmové ukázky jen hudebně, ale též obsahově.
Frontman Nirvany ve strohém textu písně Something in the Way (album Nevermind, 1991) rovněž vyjadřuje nahromaděnou frustraci a vztek plynoucí z těžké životní zkoušky, kdy se coby rozervaný teenagar-bezdomovec potloukal Aberdeenem a spával pod mostem, kde, jak ostatně pěje v písni, lovil a jedl syrové ryby “bez emocí”, žil z trávy a hltal kapky vody padající ze trouchnivějícího stropu.
Bavíme se o přiznaně autobiografické písni, jejíž syrová lyričnost a minimalismus jsou duchem spřízněny s tím, co se z traileru dozvídáme o způsobu bytí Bruce Wayna/Batmana — dost možná hypersenzitivního charakteru, jímž vedle depresí přirozeně cloumá hněv, dle všeho plynoucí z niterné bolesti, způsobené (otázkou je, zda “pouze”) násilnou smrtí rodičů. Pocit strachu a odcizení, agónie vzteku bez konstruktivního rozumového východiska ale není to jediné, co v obou trailerech zajímavým způsobem spojuje Cobainovo vnímání světa s pravděpodobným příběhem nového batmanovského filmu. Dalším takovým elementem jsou zas a znovu lži a mystifikace.
„Pod mostem se občas potloukal, ale na těch bahnitých březích byste ani žít nemohli, navíc s těmi přílivy a odlivy. To byl jeho přístup, zpětně přetváření reality,” zmiňuje se v knize Nirvana: Historie nahrávek publicisty Roba Jovanovice přímo Cobainův bývalý spoluhráč, baskytarista Nirvany Krist Novoselic. Cobainovo tradiční zveličování vlastních životních přítěží v podstatě dodnes vytrvale podporuje celou řadu mýtů a legend o jeho reálném životě, i takto pop-kulturně zasetá lež ovšem v batmanovském traileru ve výsledku jen (byť pravděpodobně zcela nezáměrně) podporuje temnou narativní linii spjatou s osobní, potažmo veřejnou lží, jejími důsledky a konečným trestem v Riddlerově vražedném provedení.
„Hned od začátku je v něm plno zoufalství. Nedokáže v sobě zkrotit ten vztek, všechny jeho souboje se zdají být velmi osobní. Chce nastolit svoje pojetí spravedlnosti, jako by k tomu byl donucen a žádná jiná možnost pro něho neexistovala,” říká zadumaně Robert Pattinson v bezmála dvou minutovém behind the scenes na adresu titulní role, jejíž pojetí bude dle jeho slov radikálně odlišné od předešlých reinkarnací. Vtipné je, že sám Pattinson v exkluzivním sneak peeku svým vzezřením působí regulérně jako fanoušek Nirvany, žánru grunge obecně. Před kamerou sedí v hnědé bundě s pruhovanou červenočernou podšívkou, rozervanými kalhotami, jeho hlas je velmi rozvážný a spíše utlumený, dost možná je unavený, melancholický.
„Lidé často vnímají Batmana jako heroickou postavu. V našem příběhu ovšem klademe otázku, co to vlastně hrdinství vůbec je,“ přemítá Pattinson, který dle svých slov nedělá rozdíly mezi mainstreamem a arthouse produkcí a ke každé roli přistupuje obdobně — v první řadě se vždy v daném příběhu snaží hledat aspekt určité podivnosti nebo jinakosti, který následně zdůrazňuje právě skrze ztvárnění vlastní postavy. Zajímavý způsob, jakým vůbec uchopit charakter deprimovaného detektiva, pohlceného vlastním případem a celoživotní honbou za pomstou, který se navíc dle Pattinsových slov tak trochu ztrácí v tom, kdo nebo co vlastně je a jehož trvalá insomnie přetváří ve „zvláštní noční bytost“.
K oné agresi ještě dovolte jednu citaci publicisty Pavla Turka, který ve výtečném profilu Nirvany pro týdeník Respekt napsal: „Vztek se mísil s ironií, apatií a zraněným idealismem mládí a snadno by se mohl proměnit v cynismus. To vše v podání Cobainova sugestivního pronikavého hlasu a za doprovodu tvrdé, ale melodické hudby, kterou jako by nemohlo nic zastavit.” Obě věty lze snadno překlopit vstříc k Pattinsonovu převtělení se do netopýra: bestiální energii jeho Batmana jako by skutečně nemohlo nic zastavit.
Oběma zmiňovaným, Cobainovi i Pattinsonovu Batmanovi, přitom „něco stojí v cestě“. A v obou případech je to vlastní já. Cobain autenticky (byť s manipulací faktů) zpívá o tísnivém pocitu neschopnosti posunout se dál, ať už doslovně z rodného města, či po duševní stránce, kdy si sám ve své hlavě staví do cesty jednu psychickou barikádu za druhou. Jak nám napovídá atmosféra i hudební podkres obou trailerů, zdá se, že Bruce Wayne/Batman to během požírajícího pátraní v temné minulosti vlastního otce bude mít obdobné — ať už ve hře budou nějaké formy deprese a paranoie nebo některá finální zjištění, jež mají sílu převrátit jeho život vzhůru nohama, ostatně do běžného stavu skutečného netopýra. Tam někde v gothamské mlze se rýsují otazníky – a my pomalu, ale jistě dáváme dohromady spekulativní odpovědi.
* „Neustále jsem mával reprodukcí Hooperova brazu pod nosem produkčního týmu, abych jim neustále ilustroval vizuál a atmosféru, po které jsem celou dobu šel.“
— režisér Ridley Scott v knize Future Noir: The Making of Blade Runner (1996).
** V dvouminutovém behind the scenes videu se v krátkém záběru objevuje Waynův deníkový zápis, v němž sám rozmýšlí nad podobou kovového hrudního symbolu na svém kostýmu, který nakonec může být skutečně vyroben přímo ze zbraně, jež usmrtila jeho rodiče (viz Detective Comics #1000 se scenářem režiséra a profesionálního geeka Kevina Smithe).
„Není to jen symbol, je to varování. Strach je nástroj. Oni si myslí, že se skrývám ve stínech, ale já jsem stín. Přál bych si, abych mohl říct, že dělám rozdíly, ale sám nevím. Noci se ženou ve strašném spěchu, až za hranici. Někdy ráno musím sám sebe přimět, abych si vůbec pamatoval všechno, co a jak se vlastně stalo,“ píše v svém deníku Wayne.
Uvidíme, na kolik Reeves dá ve filmu prostor Batmanovu hlasu formou voiceoveru (např. ve stylu Rorschacha ve Watchmen), což by mu strategicky jedině přispělo k uskutečnění plnohodnotné hry s principem tzv. nespolehlivého vypravěče, neboli velmi subjektivního pohledu ústřední figury, která diváka může schválně mást a svádět na příběhové scestí (např. Nolanův Dokonalý trik nebo Scorseseho Prokletý ostrov).
*** Šedá, žlutá, černá, modrá, její odstíny. Základní barvy, s nimiž si Batman spojuje svět od prvních chvil života, od března 1939. Po třiaosmdesáti letech dominance čtyř barev do hry nyní vstupuje pátá. Zlověstná červená se v batmanovském (audiovizuálním) vesmíru o pozornost hlásila již v září 1992 díky nasmrtelnému kultu jménem Batman: The Animated Series, následně i na počátku roku 1997 během kampaně na rodinný, ovšem při zpětném pohledu zcela nepochopený stylový 90s trash, propadák Batman & Robin. Doopravdy rudě ovšem vidí až nyní Pattinsonův netopýr.
Už na první teaser-plakátu od hollywoodsky zavedené agentury BOND kráčí prudkým deštěm, od uší až po konečky pláště zalit rudým světlem; ostatně stejně jako vyjevený Riddler kralující „svému“ kontra-plakátu. Rudá tu nezastupuje pouze destruktivní vztek a impozantní sílu Temného rytíře, ale také nebezpečí, strach a bezmoc, emoce vlastní spíše hororovému žánru. U obou verzích tento pocit ještě umocňuje zvolený tvrdý technicistní design proslulého symbolu včetně pokřiveného fontu písma uvádějícího termín premiéry, jež evokuje cosi jako zápisky z okultistického deníku vraha. Situace horor se vynořuje i při detailním zkoumání obou plakátů — povrch je schválně poškozený a ušpiněný, oba plakáty působí na jedné straně jako dvě zašlé fotografie, čerstvě vyvolané v temné komoře, anebo jako aktuální snapshoty, zachycené přes opotřebovaný objektiv.
K luxusnímu chladu a fyzičnosti Fincherova klasického thrilleru Se7en se Reeves evidentně nepřibližuje „jen“ po stránce filmové, ale i té marketingové. Zdá se, že nadčasová what’s-in-the-box záležitost ani sedmadvacet let od své premiéry neztrácí pranic na své surové síle a mocném vlivu. Napětí zvědavosti narůstá při myšlenkách na to, co všechno v tomto ohledu přinese společný scénář zmiňovaného režiséra Matta Reevese a dvou generačně rozdílných spisovatelů-scénáristů Petera Craiga a Mattsona Tomlina.
**** Jako bonus ve finále tohoto článku, prosím, berte tuto úžasně frenetickou sekvenci ze závěru snímku Rogue One: A Star Wars Story z roku 2016. Režisér Gareth Edwards, mj. tvůrce půvabného debutu Monsters (2010) nebo atypického remaku Godzilly (2014), čtyři měsíce před premiérou ve střižně zjistil, že k plnohodnotnému dokončení filmu potřebuje „poslední bad ass moment s Darthem Vaderem“ — a tak se také stalo. Během necelých dvou minut v obrazech též batmanovského kameramana Greiga Frasera kraluje koncentrovaná a překvapivě velmi dynamická zuřivost Lorda Vadera běsnícího v klaustrofobickém koridoru „jedné“ vesmírné lodi. Je to až děsivě přísný epilog za už tak nihilistickým finále celého filmu, který od počátku směřuje k nutné tragédii. Ten moment, kdy temnotu za zvuku ikonického sípání prořízne zářivě rudá čepel Vaderova světelného meče, se už stihl zapsat do paměti pop-kulturních dějin.
Jak daleko tedy nastavené raw hranice překročí křížová výprava Pattinsonova temného rytíře? Odpovědi na další hádanky zase příště.
