Slunce není, jen šedá obloha. Padá sníh. Zastaví se, jeho černý hřebec si odfrkne. Rozhlédne se kolem. Slyší, jak někde v dáli padá lavina, slyší šum stromů i hučící vichr. Mráz mu vlézá pod brnění, cítí, že necítí tělo, jeho kostra je skrz naskrz promrzlá struktura.
Seskočí z koně a zaboří se do hlubokého sněhu. Rukavicí pohladí hřebce, přes ocel necítí nic, jen chlad. Na chvíli odvrátí zrak směrem k nebesům. Slyší šum stromů, hučící vichr, v dáli pád lavin, v mracích ale všechno zmrzlo a je mrtvo. Vnímá jen obraz draka s proděravělými křídly, jak brouzdá oblohou. Jako by čekal, až se někde objeví hvězdy.
Atmosféra tuhne a vichr najednou podivně ustává. Je ticho a pořád sněží. Jeho hřebec něco zavětří, on sám tuší, že vše přichází možná až příliš rychle. Slyší dusot, ví, že něco nebo někdo k němu běží, ostří zrak do dáli, vší silou svírá rukojeť meče, začne jej pomalu vytahovat ven, odlesk dračího skla prořízne temnotu okolo. Brnění je těžké, stejně jako únava, bolí ho hlava, jeho zrak je lehce rozmazaný. Cosi k němu běží až příliš rychle, kličkuje to mezi stromy, hloubka sněhu najednou nehraje už žádnou roli.
Zareagovat nestihne, tak prudký úder nečeká. Chvíli letí vzduchem, rukojeť stále svírá pevně a rozhodně. Prudce vrazí do stromu, uslyší prasknutí, strom se rozlomí jako skrz naskrz promrzlý klacek. Věrný hřebec chce na vpád reagovat, extrémní vyčerpání a závěje ho zpomalují. Ledové kopí mu náhle protne svalnaté černé tělo. Skácí se k zemi, prudce sípe. Jakmile padne temný rytíř i jeho kůň, neznámá postava ve zběsilém útoku zpomalí, krev z čepele kopí sejme sněhem.
Je vysoký, měří víc než dva metry. Tmavomodré tělo doplňují desítky, možná stovky jizev a prastarých ran. Modré oči září jako hluboké tůně, poslední zbytky vlasů má dlouhé a bílé, od úst mu pára nejde, vypadá jako prohnilá smrt, kterou probudil spalující mráz a donutil ji putovat neživou krajinou. Pořád sněží. Působí majestátně, jako někdo, kdo vládne království ledu.
Postává klidně, možná se opájí až příliš rychlým vítězstvím. Protiútok nečeká. Z břicha mu vyhřezne hák s ocelovým lanem, osprchuje ho vlastní bleděmodrá krev. Má roztříštěná žebra, hák se zasekne o proděravělé maso a prudce s ním smykne dozadu. Bílý chodec letí vzduchem, pramínky bílých vlasů vlají jako prapory, lámání promrzlých stromů je hlasitější než ony v dáli padající laviny.
Temný rytíř je zpátky na nohou. Sníh padá víc a víc. Vypadá jako sošný obr ve třpytivé oceli, s prastarým symbolem netopýra na hrudi. Tasí meč, nabere rychlost a vyrazí proti chodci. Hřebec těžce oddychuje, pokouší se vstát, ale marně. Bílá sněhová pokrývka pod ním už není čistá bílá, postupně rudne.
Provede výpad mečem, míří na hlavu, chodec se stačí vyhnout, čepel setne další strom. Chodec zběsile zaútočí zleva, kopím tvrdě udeří rytíře do hlavy. Ocelová přilba praskne jako skořápka, čepel mu vrazí do stehna. Rytíř vykřikne bolestí, otřes mozku mu ztíží orientaci a ještě více rozostří zrak. Modrobílá smrt mu vykopne meč z ruky, chytne ho pod krkem a táhne ho směrem vzhůru.
Poprvé se podívají z očí do očí. Sevření je drtivé, čerstvý vzduch k němu nepřichází, kolem něho poletují malinkaté hvězdy. Pomalu ztrácí vědomí, chodec tuší, že přichází konec, sevření lehce povolí. Rytíř v tu chvíli pustí ledovou paži, chytne obě netopýří uši na své poničené přilbě, vysune je jako dva ostré bodáky. Chodec poslední vzpouru nečeká. Bodce mu z obou stran protnou lebku jako ostré rampouchy.
Rytíř dopadne zpět na zem, trochu se nadechne a odskočí pro svůj meč. Třeští mu hlava, každou chvílí se může svalit a ztratit svět, poslední síly ale velí tasit meč. Tak se děje. Chodcova levá paže s kopím odpadne od ledového těla jako první, ledová smrt má nadvakrát proraženou lebku a černou díru v břiše, jeho modré oči stále září, vykulené víc než kdy předtím. Rytířův meč tne naposledy. Ostří čepele projede obratlem jako ostrý papír tenkou vrstvou masa. Je to jako dokonale čisté hryznutí ledovým žralokem, které oběť z počátku ani necítí nebo si ho prvních pár vteřin vůbec není schopna uvědomit.
Chodec je šťastný. Znovu ve svém životě cítí teplo. Naposledy. Oči mu zalejí slzy. Jeho hlava letí vzduchem, naprosto svobodná, oddělená od trupu. S lehkým křupnutím dopadne do sněhu. Pak je tma.
Skácí se i tělo rytířovo. Protnuté stehno zalévá jed, šíří se dál, jako virus se postupně rozrůstá do celého těla. Napne všechny zbývající síly a odplazí se k svému černému hřebci. Odhodí přilbu, hlavou se opře o krásné černé tělo, z něhož odchází život. Oba dva leží spolu v sněhu, dýchají čím dál pomaleji. Modrošedé a hnědé oči mají otevřené, vypadají jako slet zářivých hlubin. Dívají se z očí do očí, odchází společně, rytíř se na chvíli odvrátí směrem k šedým nebesům. Poslední, co vnímá, je obraz překrásného draka s proděravělými křídly, jak brouzdá oblohou. Jako by čekal, až se někde objeví hvězdy. Pak je tma. Padá sníh. Obě jejich těla zakryje jako něžná zimní deka.
